Lidé ho znají jako herce, režiséra a principála soukromého pražského Divadla Na Jezerce. Málokdo ale ví, že se Jan Hrušínský v minulosti věnoval i fotografování. “Herectví je hodně nesvobodné zaměstnání, kde o vás rozhoduje celá řada lidí. Podvědomě jsem proto toužil po svobodě a našel ji za hledáčkem fotoaparátu,” přiznává Hrušínský, jehož snímky se dostaly až do japonského Pentax magazínu.”Fotit jsem začal někdy v polovině osmdesátých let. Se souborem ústeckého Činoherního studia jsme tehdy jezdili hrát do Prahy. Představení měla šmrnc a repertoár byl skvělý. Komunisti nám každou chvíli nějakou hru zakázali a ústečáci Činoherák milovali,” vypráví za stolkem ve své kanceláři v budově pražského Divadla Na Jezerce Hrušínský. “Potom jsem přešel do Realistického divadla, dnešního Švanďáku, a role, které jsem tam první dva roky dostával, mě moc nebavily. Tak jsem přemýšlel, co bych mohl dělat – a sáhl jsem po foťáku.”
Fotky Jana Hrušínského v prestižním japonském Pentax magazínu. | Foto: Jan Hrušínský
“Podvědomě jsem toužil po svobodě, a to nejen té protirežimní, ale i profesní. Herectví je hodně nesvobodné zaměstnání, kde o vás rozhoduje celá řada lidí. Záleží, zda máte štěstí, jestli dostanete dobrou roli, kdo vás bude režírovat nebo jestli ostatní herci, kteří s vámi budou hrát, jsou dobří a jaká je hra samotná,” popisuje principál pražské Jezerky úskalí divadelního světa. “Tehdy jsem došel k tomu, že fotografie nebo možná malířství takovou svobodu člověku mohou poskytnout. Najednou děláte věci, o nichž si rozhodujete sami. Pokud se tím nemusíte živit. A to jsem tenkrát nemusel.””V kultuře se přece byznys nedělá!” Ani přes novou zálibu však Jan Hrušínský divadlo zcela neopustil. Pouze se na něj naučil dívat skrz hledáček fotoaparátu značky Pentax. Vizuálně atraktivní prostředí se mu naopak stalo dobrým zdrojem řady pořízených snímků. “Sice jsem měl dobrý foťák, ale zejména u divadla platilo jedno specifické pravidlo, a to že čím větší umění, tím větší byla na jevišti tma,” usmívá se Hrušínský nad sérií černobílých fotografií tanečníků a tanečnic, jejichž těla nasvícená bodovým osvětlením vystupují v ostrém kontrastu z černočerné jevištní tmy.
“A tohle je moje žena.” | Foto: Jan Hrušínský
Na otázku, jak je možné, že když člověk napíše do internetového vyhledávače hesla “Jan Hrušínský fotograf”, nedaří se mu dohledat žádné autorské fotografie, odpovídá s lehkým pokrčením rameny. “Já už dnes ani nevím, kde všechny ty fotky vlastně jsou. Dokonce jsem měl i výstavu ve Vídni. Fotil jsem hlavně v 80. letech a ještě na začátku devadesátých, ale po revoluci jsem foťák odložil. Svobodu jsem pak naivně začal hledat třeba v tom, že začnu podnikat a
